Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

U Cyrana se nám sešli čtyři držitelé Thálie, říká jedna ze zakladatelek Indigo Company

8 minut

Divadelní počiny nezávislé společnosti Indigo Company můžeme sledovat již šestým rokem a nutno říci, že mají vzestupnou tendenci. O kvalitě svědčí i to, že v nejnovější inscenace Cyrano z Bergeracu se na jevišti i v režisérském křesle sešli dohromady čtyři ocenění prestižní cenou Thálie. O Cyranovi, o zkoušení s Petrem Mikeskou a o tom, jaké to je zakládat divadlo, jsme se bavili se spoluzakladatelkou Indigo Company Janou Trojanovou.

Indigo Company jste založily společně s herečkou Lilian Fischerovou. Kde se vzal nápad založit vlastní divadelní společnost?

S Lilian Fischerovou jsme chodily na VOŠ hereckou a poté, co jsme absolvovaly, jsme si uvědomily, že je nám spolu dobře a že bychom chtěly vytvořit něco společného. Máme podobné názory na divadlo a už ze školy jsme věděly, že si vyhovujeme nejen kamarádsky a lidsky, ale že obě dovedeme být dříči a nezalekneme se komplikací. Říkaly jsme si, že v tom bude naše svoboda, když si to oddřeme od píky. Od začátku jsme chtěly divadelní společnost s dobrými herci a kvalitním repertoárem. V roce 2013 jsme založily nezávislou divadelní společnost Indigo Company a ve stejném roce měla premiéru i první hra. Začaly jsme s dobře napsanou komedií Dokonalá svatba v režii Lumíra Olšovského. Chtěly jsme od začátku postavit kvalitní tým.

Komedii Dokonalá svatba nazkoušela divadelní společnost Indigo Company jako svou první inscenaci. Na repertoáru je i nyní, akorát v jiném obsazení. Na snímku Zbyšek Kalina a Jana Trojanová. Foto: Petr Chodura

Jak jste takový tým sestavovaly?

Lumíra Olšovského, který se znal s Lilian, oslovil titul a řekl nám, že do toho půjde. Ostatní zas slyšeli na Lumíra Olšovského a na nás. Možná jsme měly štěstí, že jsme další herce zastihly v období, kdy třeba neměli tolik práce. Když herci nabídnete zajímavou roli, dobrého režiséra a dobré divadlo, tak na to slyší. Premiéra byla uvedena v Divadle na Prádle. Postupně jsme se přesunuli do divadla u Hasičů, protože jsme pro Dokonalou svatbu potřebovali větší prostor. A pak jsme si říkali, že by to chtělo divadlo s dobrou adresou, kam bychom mohli směřovat naše další hry a kam by se diváci na nás naučili chodit. Tenkrát si nás vzalo jako stálý hostující soubor Divadlo pod Palmovkou.

V Divadle pod Palmovkou hostujete dodnes. Máte už vybudované svoje publikum?

Určitá základna tu je. Tím, že se změnilo vedení divadla na Palmovce z Petra Kracika na Michala Langa, změnil se hodně i repertoár. My ho v současnosti docela dobře doplňujeme. Zároveň jsme na Palmovku přivedli nové tváře, třeba Danu Morávkovou, Stanislavu Jachnickou, Václava Koptu a řadu dalších. Funguje to samozřejmě i tak, že diváci chodí na herce, kteří zrovna „frčí“ v televizi.

Cyrano z Bergeracu je příběh především o lásce. Jako Kristiána uvidíte Michaela Vykuse a krásnou Roxanu hraje Sarah Lilian Fischerová.

Když se něco neřekne nebo spíše není odvaha to říct, tak život může strašným způsobem proplout mezi prsty a pravda může být objevena až v momentu, kdy člověk umírá, což je děsivé.

Vaše nejnovější inscenace je Cyrano z Bergeracu. V čem se váš Cyrano liší od ostatních produkcí? 

Já nevím, jestli je jiný, musí se hrát o tom, o čem je. Je to hra o lásce, o životě, o snech a o tom, že když se něco neřekne nebo spíše není odvaha to říct, tak život může strašným způsobem proplout mezi prsty a pravda může být objevena až v momentu, kdy člověk umírá, což je děsivé. Cyrano není příběh starý, dá se použít pro každou dobu.

Myslela jsem, jestli se váš Cyrano liší třeba moderním pojetí hry, zajímavou scénografií…

Snažili jsme se vyjít z té doby, kam je to originálně zasazené, tedy ze sedmnáctého století ve Francii. Tam to alespoň režisér Petr Mikeska směřoval. Cyrana režíroval už v Chebu a věděl o hře opravdu hodně informací. Nejenom o hře samotné, ale i o překladu Jindřicha Pokorného, o tom, že Cyrano byla skutečná postava, kým se Rostand inspiroval, o okolnostech vzniku a mnoho dalšího. A pak si dal úkol, aby sám sebe nekopíroval.

Hra se odehrává v divadle, ve válce, v klášteře a na dalších místech. Se Cyranem plánujete jezdit na zájezdy, jak jste řešili scénu?

Nemáme žádnou pompézní scénu i právě kvůli zájezdům, ale za to ji máme velice funkční, pracuje se tam především s velkými dřevěnými bednami. Fungují chvíli jako lavičky, chvíli jako stůl a podobně. V průběhu hry  je přestavujeme, první tři dějství si budujeme my, herci. O přestávce dojde k jediné velké přestavbě, kterou dělají technici. Dále se pracuje s elevací a malovaným plátnem. Aras je opravdu válka, jsou tam zakrvavené látky. Scéna je dobře využitelná, máme bohaté rekvizity i kostýmy, ale žádné moderní pojetí nečekejte.

Ústřední roli v nové inscenaci Cyrano z Bergeracu v režii Petra Mikesky ztvárnil Daniel Bambas. Foto: Petr Chodura

Proč by divák měl na vašeho Cyrana přijít?

Je to zážitek po té stránce, že tam jsou herecké výkony. U tohoto představení se sešli čtyři držitelé Thálie. Také ten vizuální vjem, o kterém jsem mluvila a hudba, kterou nazpívali Ondřej Ruml a Tereza Krippnerová. Ale nejenom, zazní tam například i klasická hudba. A pak celý ten příběh, ten určitě také stojí za to.

Jak se stane, že se sejdou čtyři ocenění cenou Thálie u jednoho představení?

Je to o tom nabalování. Režisér Petr Mikeska s námi spolupracoval na Tlustém praseti a chtěl ve spolupráci pokračovat. Radim Madeja s námi hraje ve Třech veteránech a přes svůj nabitý program souhlasil, že do toho s námi půjde. A Daniel Bambas slyšel na Petra Mikesku. Bylo pro něj “táhlo” ta hra, role Cyrana a právě režie Petra Mikesky. S námi se neznal. A co se týká Zbyška Kaliny, ten s námi spolupracoval na Dokonalé svatbě, kde si ho vyžádal Lumír Olšovský. A Zbyšek s námi chtěl pokračovat dál. Takhle se to nabaluje, je to takový pavouk.

Jaký je Petr Mikeska jako režisér?

Petr je pro mě osobnost po všech stránkách. Drží slovo. Je to profesionál, který ví, co dělá. Hodně se zabývá hercem a chce, aby hra měla smysl. Nechce dělat hry o banalitách, chce sdělovat, divadlo je pro něj nástroj, jak vyslat něco do světa. Dříč, workoholik, profesionál.

Někdy má až sarkastický humor, dovede vypíchnout a rozmáznout některé věci, co člověk udělá blbě tak, abychom se tomu zasmáli. Ale ví, kde si to může dovolit a kde ne.

Jak pracuje s herci?

Petra je na zkoušce hodně. Někdy má až sarkastický humor, dovede vypíchnout a rozmáznout některé věci, co člověk udělá blbě tak, abychom se tomu zasmáli. Ale ví, kde si to může dovolit a kde ne. Vycítí, kde má herec problém, kde je zdeptaný a dovede pomoci. Režisér by měl být zároveň psycholog a to on je. Nemazlí se s námi, ale není to ten typ, co by na zkoušce jen řval.

Více si s ním pracovala při zkoušení předchozí inscenace Tlusté prase. O čem tato hra je?

Zase o té lásce a o nás, o lidech. O tom, že jakákoliv odlišnost se neodpouští, ať je to tloušťka, mentální postižení nebo sexuální orientace. Ano, lepší se to, ale stejně, aby si kluk z obchodního prostředí obhájil, že chodí s holkou, která je po všech stránkách skvělá, ale má hodně kilo nadváhy, tak musí být frajer. Je to o tom boji. O tom, co je ve společnosti běžné, co není a jestli se dá obstát, když má někdo něco jinak, než společnost vyžaduje.

Jana Trojanová v kostýmu Heleny a Ondřej Rychlý ve hře Tlustý prase. Foto: Martina Venigerová

Šla jsem na Václavák kupovat oblečení právě pro Helenu do představení. Spoustě lidí to bylo jedno, ale někteří opravdu tupě zírali a ohlíželi se. Koukali se na zadek té postavy, protože je fakt velký. Nebylo mi to příjemné, musela jsem si nasadit sluneční brýle.

Jak se ti hraje ve velkém těle Heleny a jaké bylo toto zkoušení?

Pokud není velké vedro a je klimatizace, tak dobře, jinak ze mě leje.  Když si ten „vatón“, to tělo, oblékám, říkám „čau Helčo“. Měla jsem opravdu velký problém, když mě Petr Mikeska nutil, abych se jako Helena prošla po Václaváku a zažila si reakce lidí. Ten kostým je hodně realistický, Helena vypadá, že váží třeba sto padesát kilo. Šla jsem na Václavák kupovat oblečení právě pro Helenu do představení. Spoustě lidí to bylo jedno, ale někteří opravdu tupě zírali a ohlíželi se. Koukali se na zadek té postavy, protože je fakt velký. Nebylo mi to příjemné, musela jsem si nasadit sluneční brýle. A když jsem si zkoušela oblečení a vyšla z kabinky, zůstala jsem stát tváří tvář holce, co si ty kila nesundává v šatně a ona viděla, že mám na sobě ten vatón. Zaplula jsem zpátky do kabinky a tam čekala, než odejde. Bylo mi to opravdu trapné.

A na co bys nás mohla aktuálně pozvat?

Určitě na premiéru Cyrana z Bergeracu, která proběhne 28. září v Divadle pod Palmovkou, kde bude kromě přípitku i živá hudba v podání jazzového kvintetu před i po představení. V říjnu hrajeme opět Cyrana a pak Tlusté prase a Dokonalou svatbu v Divadle na Maninách.