Hlavní menu

Užitečné

Rubriky magazínu

Kde se vzalo divadlo: Od ohniště po jeviště (část 1.)

5 minut

Pobavit se, setkat se s přáteli, zkulturnit se, společensky pokonverzovat, mít se o čem bavit… Důvodů, proč dnes navštěvujeme divadlo, je mnoho. Přemýšleli jste ale někdy nad tím, kdy a kde se divadlo vůbec vzalo?

Abychom se dostali na úplný začátek, musíme se vrátit k počátkům lidstva jako takového. Lidé se v minulosti vždy snažili získat si přízeň nadpřirozených sil a často tak činili formou nejrůznějších obřadů a rituálů. Účastníci těchto událostí tančívali, odříkávali texty, zpívali, nosili masky, převleky. Ať už se jednalo o obřady, které měly polichotit bohům, ovládnout neznámé síly, napomoct plodnosti nebo se rozloučit se zesnulým, najdeme v nich řadu prvků, které mají společné s dnešním divadlem.

Významnými oblastmi, které můžeme spojit s těmito obřady, jsou Egypt a Blízký východ. Těm se právem říká kolébka civilizace – kromě toho, že se v těchto místech rozvíjela písma a stavěly ohromné monumenty, tam rituály byly běžné už kolem roku 8000 před naším letopočtem.

Řecko, země divadlu zaslíbená

I přesto a možná právě proto, že si tyto civilizace udržely stejné rituály po celá staletí, pravým předchůdce našeho dnešního divadla nejsou ony, ale Řecko. Řecká civilizace, která formovala první divadelní éru, vznikla mezi 8. a 6. stoletím před naším letopočtem. Tehdy se v Řecku každoročně konaly takzvané Dionýsie, tedy náboženské slavnosti pořádané na počest Dionýsa, boha vína a plodnosti, syna nejvyššího boha Dia a jeho krásné milenky Semelé. Dionýsie se pořádaly čtyřikrát ročně a jejich součástí byla i soutěž divadelních představení, nebo přesněji autorů těchto dramat, a to ve dvou základních žánrech – komedii a tragédii.

Sbor měl roli rádce, dával najevo svůj názor a někdy do hry i aktivně vstupoval. Zároveň byl také ideálním divákem – prostě reagoval tak, jak by správný divák reagovat měl.

Z více než tisícovky tehdy odehraných tragédií se dochovalo pouze jednatřicet. Možná si z hodin literatury vzpomenete na ty nejznámější autory, Aischyla, Sofokla a Euripida. Komedií přežilo pouze jedenáct a všechny pochází od jediného autora, Aristofana. Ačkoli každý z nich měl ve svých hrách něco, co ho odlišovalo od těch ostatních, struktura her byla stejná. Začínaly prologem, jednoho, dva nebo maximálně tři herce, z nichž každý mohl zastávat i několik rolí, na scéně doprovázel až padesátičlenný sbor a příběh se většinou začal rozvíjet až těsně před svým vyvrcholením.

Starořecký dramatik Sofoklés

Hlas na prvním místě

Herectví bylo tehdy pouze výsadou mužů. S kostýmy si hlavu příliš nelámali. Byla to většinou ozdobená tunika s rukávy, přehoz, v komedii nejčastěji poupravený běžný oděv. Roli herce na jevišti mohli diváci poznat hlavně podle rekvizit – žezlo pro krále, kopí pro válečníka… Fyzická krása herců nebyla pro Řeky příliš důležitá, během představení totiž nosili masky z plátna, korku nebo měkkého dřeva, které zakrývaly celou hlavu, a tak se jejich kvality posuzovaly především podle krásy hlasu a umění řeči a zpěvu. Navíc, ani u samotných postav nebylo fyzično to důležité, podstatné totiž byly psychické a etické vlastnosti.

Neoddělitelnou součástí her byla hudba a sbor. Sbor měl roli rádce, dával najevo svůj názor a někdy do hry i aktivně vstupoval. Zároveň byl také ideálním divákem – prostě reagoval tak, jak by správný divák reagovat měl.

Dekorativní zpodobnění řecké divadelní masky

Na divadlo se svačinou

A kam řecký divák na divadlo chodil? Žádná střecha, ale nebe nad hlavou a výhled do krajiny. Hlediště pojalo až několik tisíc lidí, kteří v divadle strávili klidně celý den, takže zde úplně běžně jedli, pili, hodovali. A protože šlo o soutěž, pokud se jim hra nelíbila, klidně autora vypískali. Diváci z hlediště shlíželi do orchéstry, tedy do kruhového místa k tanci a na skéné, jevištní stavbu. Před ní nechybělo ani pódium. Už tehdy bývala divadla vybavena různými mechanismy, například plošinou pro odvážení “mrtvých” z jeviště nebo jeřábem k předvádění postav v letu.

Dionýsovo divadlo v Athénách mohlo pojmout až 17 tisíc lidí.

A jak to bylo v Římě?

Vlivem historických událostí začala být řada těchto řeckých divadel po 1. století našeho letopočtu rekonstruována podle římského obrazu. Srovnávat řecké a římské divadlo by ale bylo zkratkovité. Divadlo Římané pojímali jinak, bylo pro ně spíše zábavou než vážným zamyšlením nad posláním člověka jako v Řecku. Kromě toho římskému divadlu konkurovalo mnoho jiných druhů zábavy, jako byly dostihy, závody vozatajů, zápasy nebo atletické závody. Ani postavení herce nebylo tak výsostné jako v Řecku, spíše naopak, herci stáli v očích veřejnosti poměrně nízko.

Divadelní představení byla v Římě součástí oslav nazývaných ludi Romani, které se pořádaly v září na počest Jupitera. Římská komedie byla oblíbenější než tragédie, oba žánry však byly často úpravami řeckých dramat.

Ani postavení herce nebylo tak výsostné jako v Řecku, spíše naopak, herci stáli v očích veřejnosti poměrně nízko.

Hry Římané uváděli na počest mnoha různým bohům, proto některá divadla měla na vrcholku vystavěné chrámy. Divadla se stavěla spíše na rovině než ve svahu a tvořila jeden architektonický celek, divák tedy měl výhled jen do vnitřku stavby. Římané si potrpěli na pohodlí, proto se v divadlech objevovaly například i systémy chlazení nebo plachty, které ochránily diváka před sluncem. Čistě římskou inovací pak byla opona, která oddělovala jeviště a hlediště.

Římský teatr v jordánském Ammánu z 2. století

Ránu zasadily církev a rozpad impéria

Římské divadlo, které bylo na svém vrcholu, začalo ve 3. až 5. století našeho letopočtu postupně upadat s šířením křesťanství. Křesťanská církev neuznávala náměty římského divadla, které uctívalo jiné bohy, a snažila se křesťany odradit od návštěv divadelních představení. Kromě církve zasadil divadlu definitivní ránu rozklad římského impéria, což mezi 5. a 6. stoletím vedlo k jeho úplnému zmizení. A středověké divadlo pak začalo psát jinou, svou samostatnou kapitolu…